Den zkoušky naší výdrže a odhodlání, ale k tomu až později.

Den začal krásným probuzením na posekané louce do slunečného dne. K snídani jsme si dali pruhované překvapení - takovou paštiku jste ještě v životě neměli (viz. foto). Balíme a sjíždíme dolu do Villachu, kde nakupujeme potřebné zásoby na dnešní den. Míříme do Maltalského údolí i přesto, že víme, že pojedeme stejnou cestu dvakrát - nuda. Cestou míjíme českou výpravu Jawařů, kteří zrovna ladili jednu mašinu. Obdivujeme jejich odhodlání - blázni s těmito přecitlivělými stroji takovou dálku. Uvidíme co naši vraníci v jejich letech.

Usmlouváme vjezd do Maltalandu (no prostě cesta k přehradě) z 8,20 na vynikajících 7,20 Eur za jednoho. Potěšeni tímto vítězstvím kroutíme plynem naplno a vrháme se bláznivou čtyřicítkou až na vrchol. Vrcholem pro Tomáše  bylo zjištění, že Sportcity do kopce jede o dva hlemýždí pídě rychleji. Přehrada ve dvou tisících metrech s hooodně vysokou hrází, asi jako dvakrát Orlík, vypadá kolosálně. Všem doporučujeme vzít si s sebou plavky a osvěžit se v tyrkysové kouzelné vodě (z muže se stane žena a žena tam nevleze, protože je to smrtelně studené). Dále můžeme vřele doporučit vyhlídkový můstek se sklem v podlaze na vnější straně 200 m vysoké hráze.

Zpáteční cesta Maltalským údolím pro nás připravila fajn překvapení. Začlo pršet, přeháňka netrvala dlouze, nicméně k prvnímu krytu jsme již dorazili v plné zbroji igelitového krytí, jak na branných cvičeních základní školy.

Oběd jsme dali pro jistotu pod mostem (pro ty méně chápavější, pod mostem neprší). Samozřejmě, že v době oběda nepršelo, prostě ani kapka. Jen jsme vyjeli dál, začlo poprchávat, nic hrozného, pár kapek. Projeli jsme přeháňkou a dostali chuť na kávu a sušenky, zastavíme v autobusové zastávce a vaříme kávu. Mezitím se z drobné preháňky stává monzun. Vyhlížíme světlý obzor - náznak konce deště, nicméně všechny čtyři světové strany tmavnou. Hmmm... spát v této zastávce nechceme. Opět oblékáme mikrotenové sáčky a s třepetáním vyrážíme dál v největším lijavci. Mikroten se postupem času ztrácí, trhá, promoká, supermaní plášť vlaje...

Do horského Solkpassu vjíždíme již jen s krátkým límcem igelitu kolem krku, Jarda upevnil část mikrotenu k motorce a tím zvýšil jeho výdrž asi o 30 km. Projíždíme pasem ve výšce 1750 m nad mořem, pořád leje, občas mlha a na krajnicích jsou rozesety divoké krávy (skot), mají štěstí, že jsme po obědě. A my máme štěstí, že o nás nejeví zájem, protože jet kolem jejich rohou ve vzdálenosti několika centimetrů je adrenalin i pro Chucka Norrise.

Za Pyrnen druhý národní park Kalkalpen, ne tak vysoký, taky hezký, taky leje, taky mlha, taky krávy, ale jsou za ohrazením a vesele dovádějí ...

Weyer, hledáme benzínku. Našli jsme stanici A1, bereme Super 95 a trink wasser do kanystru. Prší. Hledáme místo na stan. Prší. Projíždíme kopcem, prší. Navigace ukazuje příjezd do Prahy v 1 v noci, ale prší. Nacházíme louku, kde prší a stavíme stan za deště. Prší a vaříme nudlovou polévku po Haagsku, k tomu nám vesele leje na stan. Jak jezdci, tak stroje zvládli vodní zkoušku na výbornou.

Bojíme se o vraníky, poněvadž jejich útlé stojánky na podmáčené louce mohou způsobit ztrátu rovnováhy a pád na bok. Všichni víme, co se stane s koněm, když leží... Tak nám přejte, aby vraníci ráno stáli na stojáncích a neváleli se na bocích.

JaTo.